Zejména v době covidu jsme se přesvědčili, že obec jako samospráva může být buď prodlouženou rukou vlády k tomu, aby občanům něco přikazovala a zakazovala, nebo se může stát jakýmsi ostrovem svobody a zdravého úsudku, kdy si dost věcí může přizpůsobit a dopady na své občany změkčovat. Jsou obce, kde díky starostovi se silnou podporou občanů lidé nezažili v podstatě žádný lockdown, obce fungovaly, nikdo nezkrachoval, lidé sice pocítili určité omezení, dostali instrukce, jak mají minimalizovat rizika, všichni se chovali spořádaně, nikdo nikoho neudával a v klidu s minimálními dopady covidem prošli. Nic dramatického se nedělo a kvalita jejich života se snížila v obci jen minimálně.

Jinde to naopak pociťovali jako stanné právo a covidové vězení s diskriminační šikanou pro děti. Starosta má být vládě a hejtmanům partnerem, ne jejich poddaným. Takové místo si musí vydobýt a jasně vytýčit pravidla spolupráce. Nebýt stranickým lokajem, ale sebevědomým zástupcem lidí ve své obci, aby se jí dobře dařilo.

U dobrého srdce a selského rozumu to ale nekončí, potřebuje kolem sebe ještě schopné a nezávislé spolupracovníky, kteří mu pomohou společné vize naplnit. To se často neděje, protože volby lidé chápou spíš jako „miss mokré tričko“ nebo soutěž „miss sympatie“ a volí jednotlivce, ze kterých pak vzniknou zastupitelé, každý z jiného těsta, v jiné životní situaci a s různými ambicemi, a to se potom špatně dává dohromady akční pracovitý tým táhnoucí za jeden provaz. Nemluvě o zákulisních zájmech, nebo že František je sice fajn čestný chlap, ale bohužel ekonomice a řízení čehokoli nerozumí ani za mák.

Covid také ukázal, že úřady mohou fungovat s polovinou lidí. A to díky využití technologií a lepšímu ohodnocení těch, kteří umí vzít za práci, protože je ta práce baví.

❤️🧠 Pokračování zítra o tom, jak je na tom naše městská pokladna a co jí hrozí.