Když musí senior v době koronavirové na operaci

Moje maminka absolvovala v lednu výměnu kyčelního kloubu. Vše dopadlo výborně. Navštěvovali jsme ji s bratrem střídavě každý den, protože psychická podpora je důležitá pro každého, hlavně pro starší lidi, kteří do té doby neopustili svůj domov. U naší maminky to platí několikanásobně. Prostě doma je doma.

Když ji převezli na doléčení a rozchození na oddělení LDN v Jindřichově Hradci, přišla chřipková epidemie a byl vyhlášen zákaz návštěv. Mohli jsme pouze předat osobní věci pro maminku ochotným sestrám. Osobní kontakt vystřídalo každodenní telefonování.  Probraly jsme, co dobrého měli k jídlu, jak pokračuje v rehabilitaci, jak se jí daří chodit, co nového u nich na pokoji a co nového doma. Po vyhlášení koronavirové pandemie se ale brány nemocnice zavřely neprodyšně. Zbyl nám jen telefon. Jen???? Pro některé pacienty nebylo od února nic! Kontakt s rodinami žádný, protože jim to jejich nemoc nedovolovala, nebo prostě mobil neuměli použít.

V polovině března nám maminku pustili domů. Byla jsem ráda, že je v tak dobré kondici fyzicky i psychicky, protože jsme nemuseli řešit návštěvu u praktické lékařky, která neordinovala. Snažili jsme se vytvořit mamince klidné zázemí, bez návštěv, takže se zbytkem rodiny si opět jenom telefonovala. Výhodou je, že máme domek se zahradou, takže mohla v klidu vyjít na zahradu. V rámci tréningu chůze jsme občas vyšli i na ulici, ale v roušce se mamince špatně dýchalo, takže zlatá zahrada. A ještě jedna věc, jsem ráda, že maminka nesleduje televizi a raději si čte. Jak říká: „Nepotřebuji se stresovat negativními informacemi, které proudí denně do světa. Je potřeba dělat věci, které člověka těší.“

Maminka už je doma přes měsíc, ale stále vzpomíná na ochotné zdravotní sestřičky (ženy i muže), lékaře, lékařky, prostě na všechny, kteří zajišťují chod oddělení. Vzpomíná na období, kdy do nemocnice chodily studentky střední zdravotnické školy. Jak tam bylo živo. Pak vyhlásili koronavirovou pandemii a bylo vše jinak. Část personálu zůstala doma s dětmi, protože se zavřely školy a školky, zbytek se střídal ve službách i s jinými odděleními. Už byla znát únava a stres personálu. Pacienti izolovaní od února od rodin, více a více strádali a ještě strádají, protože návštěvy jsou dodnes zakázané. Snaha sestřiček zlepšit psychiku pacientů je veliká, ale rodina je rodina pro každého z nás.

Chtěla bych poděkovat celému týmu oddělení LDN v Jindřichově Hradci za péči, kterou věnují pacientům.